Recenzie tých najlepších hier aké kedy vyšli

Tak zase jedna fantastická, ptáte se? Bohužel či bohudík – podle toho, jak se na věc díváte – vám musíme dát za pravdu. Rusové z Nobilisu se s tématem dvakrát nebabrali a vzali, co bylo první po ruce. A jelikož měli tvůrčí poradu v nějakém fantasy oddělení moskevské ústřední knihovny, sáhli nejspíše po Tolkienovi. Evidentně ho ale nedočetli a pouze z různých stránek vybrali podle nich klíčové elementy. Propracovaný příběh byste proto hledali marně. Musíte si vystačit s vypuknutím války v dříve pohádkové a malebnými barvičkami kypící zemi, což je pro vás imperativem k vytažení na frontu.

VIDEO

Lepší už to je s rozdělením sil. Na počátku se můžete rozhodnout, zda si kampaň střihnete za orky, nebo lidi. Elfové jsou přístupní až později. Variabilitu do hry vnáší skutečnost, že orkové nejprve musí „přemluvit“ své sousedy gobliny, aby se přidali na jejich stranu. A ani lidé netvoří jednotný blok, nýbrž se čas od času roztříští do skupin bojujících klidně i proti sobě. Díky tomu jsou tahové souboje opravdu zajímavé, protože hráč nastupuje hodně často proti novým soupeřům, jejichž taktiku je nejprve třeba prozkoumat, pochopit, a teprve poté myslet na vítězství.

S takovými dispozicemi si ještě jednou musíme postěžovat na mizerně napsaný a ještě hůře vyprávěný příběh. Je škoda, že hra s tak pevnou základnou nemá podobně propracované pozadí. Jak známo, zápletka a od ní se odvíjející děj jsou solí taktické polévky. Ano, dá se jíst i neosolená, ale už se po ní neolíznete s takovou chutí. Fantasy Wars se tedy hrají pěkně, dávají vzpomenout na staré, rozvážnými tahy naplněné časy, ovšem místy se na povrch vkrádá pocit, že procházíte v obyčejném editoru vytvořené a na sebe bez větší myšlenky nalepené mise.

"Fantasy Wars se tedy hrají pěkně, dávají vzpomenout na staré, rozvážnými tahy naplněné časy, ovšem místy se na povrch vkrádá pocit, že procházíte v obyčejném editoru vytvořené a na sebe bez větší myšlenky nalepené mise."

Proto je malým zázrakem, že minimalistický herní princip i tak udrží slušně dlouhou dobu. Za to děkuje především tahovým soubojům, které jsou v trojici kampaní velmi dobře odstupňované – od jednoduchých začátků, přes náročnější výplň až po drsné finále, v němž je třeba zužitkovat každičkou vědomost, kterou jste o té či oné jednotce a prostředí získali.

V misích jde povětšinou o ovládnutí nějaké pevnosti, vesničky, města, popřípadě o vyřízení místního samovládce. V tomto ohledu jsou úrovně lehce stereotypní. Kdovíjak nepomohou ani nárazové vedlejší úkoly. Ačkoliv se tedy překvapení v úkolech nedočkáte, jsou prakticky vždy napínavé. Nepřítel se totiž zpravidla schovává za zpočátku neprostupným dojmem působící zdí. Přímé obléhání je obvykle hodně náročné, protože i protivník na vás zpoza hradeb pálí z katapultů a na lučištnících také nešetří. Zlomit prvotní odpor je hodně důležité, bez toho se pevnost či město dobýt nedá. Je třeba myslet i na roli prostředí, protože mezi jednotkami jsou specialisté na pustinu, les nebo bažiny. Po prvním dobytí nepřátelské bašty za tento počin získáte peníze, ovšem jedná se o jednorázovou dávku.

Boje lehce připomínají slavnou sérii Heroes of Might and Magic. Bojiště se rozdělí na hexagonovou mapu a jednotky se vždy perou jakýmsi systémem „fair-play“, tedy jedna proti jedné, nelze tudíž vzít celé části armády a nechat je bojovat střídavě na různých místech. Ještě před samotným střetem vám hra prozradí, jak si proti soupeři papírově stojíte a pak už se jde na věc. Nejprve útočí lučištníci, teprve poté přichází na řadu obyčejní pěšci. Další v řadě jsou rytíři, kteří rychlou jízdou a meči působí v řadách nepřátel paseku. Sami od sebe se do potyčky pouští hrdinové, stejně jako orčí berserkové. Někdy se přihodí i vyšinutí jednotky, o což se stará primitivní systém morálky. Svěřenec zkrátka zpanikaří a začne neohrabaně utíkat, což z něj – díky minimální obraně – činí nejsnazší cíl na bojišti. Trochu mě mrzí malý důraz na magii, která tu sice v určité podobě je, že by si ji ale vyplácelo využívat v hojnější míře, to se říci nedá.

K přímému útoku využívají všechny tři rasy zástupců různě vyzbrojené pěchoty, střelců, jízdy a katapultů. Tyto jednotky jsou každé frakci dostupné v určitých variacích, které se od sebe ale ve výsledku příliš neliší. Větší rozdíly jsou k vidění u leteckých jednotek, kde vystupují například orlové nebo jednoduché vzducholodě. Tyto jednotky se vznesou nad nepřítele, a pokud ten nemá protivzdušný útok, dostane se brzy do problémů.

Za jednotlivé strany se tedy na první osahání nehraje příliš odlišně. Počítal jsem s tím, že orkové budou sázet na početnější armády, ale vzhledem k univerzálnímu limitu na jednotky tomu tak není. Výraznějších odlišností a nuancí se bojovníci dočkají teprve se ziskem zkušeností. Jednotky si můžete brát z boje do boje, vylepšovat jejich vlastnosti a vyzbrojovat lepším vybavením. Jak se ukázalo, právě tento přístup je jedním z pilířů návykové hratelnosti, kdy každý chce stále lepší a lepší armádu. S tím se pojí i zvyšující se limit na jednotky, který stoupá prakticky s každou vyhranou bitvou a dobytým městem. Hrdinové, pohádkoví obři či čarodějnice se do limitu navíc nepočítají – dají se získat především plněním zmíněných vedlejších úkolů.

Opticky představuje na šedesát jednotek hodně barevnou směs, která na první pohled připomíná charisma Warcraftu či Warhammeru. U lidí je to patrné méně, ovšem třeba orkové mají opravdu komiksový nádech. To možná nesedne každému, ale pohled na goblinní jezdce, obří trolly nebo orky ve směšných kostýmech občas pobaví. Celkové zpracování včetně prostředí nepůsobí nijak zázračně, je vidět, že engine nepatří k nejnovějším ani nejvyspělejším, na druhou stranu je na hru slušný pohled, kdy do sebe vše příjemně zapadá a navíc na její rozběhnutí nepotřebujete žádné dělo. Co se týče umělé inteligence, na její adresu musíme směřovat výtky z důvodu neodladěnosti. Často se chová nesmyslně, kdy opouští město uprostřed nerozhodnuté bitvy a jindy je zase moc statická. Přesto hra není ani trochu jednoduchá. Obě komplikace se dají vyřešit přizváním živých hráčů, s nimiž můžete využít i hotseatové alternativy, kdy tahy probíhají takříkajíc na střídačku mezi jednotlivými hráči.

Ačkoliv Fantasy Wars k dokonalosti leccos chybí, strávil jsem s ní uprostřed herního sucha, kdy všichni žehrají nad nedostatkem kvalitního pařebního materiálu, řadu příjemných dní. Tahové boje opět ukázaly svou nesmrtelnost, a přestože je do hry třeba nějakou dobu pronikat, bohatě se osvědčí. Ještě lepší by to však bylo s motivujícím příběhem, s magiií a bez chyb v umělé inteligenci. Kolem a kolem to ale za ty tři stovky stojí!